Jdi na obsah Jdi na menu

24. 11. 2009

Historie psů barvářů

 Pes barvář – jedno z nejstarších plemen loveckých psů. Pes, který byl vždy ceněn mimořádně, pes, který pro své skvělé vlastnosti byl ctěn a uznáván, jakož i jeho psovodvodič barváře a to od dob historických, až po současnost.

Chceme –li poznat psa barváře od svého vzniku, musíme se alespoň krátce vrátit do prehistorie k začátkům domestikace.

O původu psa a jeho předku panuje dodnes nejistota.

 

Srovnáme-li vnější podobu, přichází v úvahu vlk, šakal a kojot. Všechny tyto tři druhy mají 78 chromozomů a v zajetí mají se psem plodné potomstvo. Pro vlka jako předka mluví hmotnost mozku. U psa domácího činí okolo 30% ve vztahu k vlkovi srovnatelné velikosti, zatím co u šakala je hmotnost mozku o 20% menší než u psa domácího srovnatelné velikosti. Nejvíce pro vlka jako předka mluví poslední etologické výzkumy. Sociální struktura vlčí smečky, některé mimické výrazové formy, množství výsledků morfologických výzkumů, svědčí ve značné míře pro vlka. Přesto všechno nelze vyloučit, že v Asii se podílel na vzniku psa šakal a v Severní Americe kojot.

                Pes doprovází člověka snad 10.000 let, nebo i více. Během prvních tisíciletí jej doprovází ne jako užitkové zvíře, ale jako sociální druh – společník.

                V době kamenné byl člověk obklopen divokými psy. Lovili stejná zvířata a tak sobě stáli jako biologická konkurence. Ulovil-li člověk kořist, potom se podle jeho obydlí objevili vlci a konzumovali zbytky kořisti, včetně lidských výkalů – zvyk, který psovi k zlosti mnoha chovatelů, zůstal až do dnešních dnů. Z takového jednoduchého spojení s člověkem a ze zvyku doprovázet člověka na lovu vyrostlo pozvolna pevné společenství. Tedy společenství mezi vlkem a člověkem.

                Vznikají přírodní plemena loveckých psů. Národy žijící ve stepi potřebovaly k lovu psy rychlé a vytrvalé a tak všude ve stepních oblastech nalézáme psy chrtovité, kteří lovili zrakem. Národy žijící v zalesněných oblastech potřebovaly k lovu psy řídící se čichem, kteří byli schopni sledovat stopu zvěře a tak zde vznikali hlasitě lovící honiči.

                V klasickém starověku dělili psy na lovecké, pastevecké a hlídací. Při tom se ale nejedná o plemena v dnešním stylu. Dobří lovečtí psi byli všeobecně velmi uznávaní a jejich krádež, nebo zabití měly za následek vysoké tresty. Lov byl výsadou svobodného muže a později šlechty. V 13. století v sídlech šlechty se prováděl řízený chov loveckých psů a pán dával pozor na to, aby jeho „šlechtičtí psi“, čisté rasy se nekřížili se psy sedláků. Vnější vzhled těchto psů „čisté rasy“ nehrál žádnou roli. „Čistá rasa“ znamenala, že psi byli vynikající lovci. Jak dalece se podařilo rozdělení na různá plemena loveckých psů v končícím středověku můžeme vyčíst v knize C.Gesnera „Thierbuch z r.1563. Vyjmenováni jsou zde chrt, honič, barvář, stopař a „vodič“ a ještě „děroví psi“.

 

                V novověku byl na výši chov loveckých psů především ve Francii až do 18. století, kdy výsledky chovu zničila francouzská revoluce. Toho byla ušetřena Anglie a zde se počátkem 19. století prosazovala myšlenka, chovat psy podle rodokmenů. Dostávala se do popředí ne pouze upotřebitelnost, ale také vnější vzhled. Začaly se pořádat první výstavy psů, vytvořily se standarty pro jednotlivá plemena. „Anglomanie“ zatlačovala stará kontinentální plemena loveckých psů. Ale ke konci 19. století došlo na kontinentu ke změně, hlavně v Německu a ve Francii. Začaly se prosazovat stará domácí plemena i když je pravda, že tato plemena byla často křížena s anglickými psi.             

                Takový byl ve stručnosti vývoj loveckých psů od vzniku psa jako takového a nyní se věnujme samostatnému plemeni barváře.

                Většina plemen loveckých psů, které označujeme jako honiče, má svůj původ u starých keltských honičů. Nejlepší z nich chovali Hegusiové. Byli to příslušníci keltského kmene v Dálii, dnešní Francii. Podle nich se říkalo jejich psům „hegusiové“, později „segusiové“. Tito hráli patrně ve vývoji středověkého vodiče významnou roli. Starý vodič je všeobecně považován za prapředka dnešního barváře, proto se jeho historii musíme věnovat. Jednu z prvních zmínek o vodiči najdeme v Sálském zákoně, z 5. století. Vodič brzy zaujal mezi loveckými psy zvláštní, výsadní postavení. V jedné z nejvýznamnějších středověkých sbírek zákonů z r. 1227 je napsáno: „Kdo vodiče ukradne, nebo ubije k smrti, ten musí pánovi tohoto psa dát jiného psa stejně dobrého, jako byl ten první a k tomu 6 šilinků“. Přirážka na obyčejného psa činila pouze 3 šilinky. Autor knihy o lovu H.F.von Fleming ve své knize

„Der vollkommene Teutsche Jager (1719)“, popisuje vodiče jako nejušlechtilejšího z loveckých psů a píše: „Je to prostě pes, kterého všichni ostatní považují v lovectví za nejušlechtilejšího. Musí být střední velikosti, k dobrým způsobům patří žlutavá barva, jsou však i taková psi, i když jich není mnoho, kteří jsou na hřbetu černí a jen na břiše a nohách žlutí, nicméně těch prvních, si všichni považují nejvíc. Musí mít foremnou velkou hlavu, široké nosní dírky, velké laloky kolem tlamy, dlouhé svěšené uši, dlouhý krk, silnou hruď a kříž, jakož i silné běhy, přičemž přední musí být kratší než zadní. Mají i dlouhý ocas, který nenosí do výšky a musí být obzvláště hezcí, čilí a veselí“. Ještě jednou budeme zde citovat Fleminga, který znal práci vodiče ze svého pozorování výborně: „Toto je nejušlechtilejší a nejvznešenější pes, který se používá v myslivosti. A protože je tento pes během doby svého nasazení stále veden na dlouhém řemenu, zvaném vodící šňůra, říká se mu vodič. Vodič tedy měl za úkol vypátrat, nebo potvrdit stanoviště lovené zvěře, zpravidla to byl jelen. Psa vedl při hledání na řemenu „souchmann“ (hledač), později nazývaný „Besuchsknecht“.

                Zavedením palných zbraní se mění způsob lovu. Vodič byl stále zbytečnější a od r. 1820 je vodič v literatuře stále opomíjenější. Lovec potřeboval často psa, který dokáže dohledat zvěř poraněnou, zvěř, která barví a tuto dostřelit. Se zdokonalením palných zbraní, po r. 1848 se stávali vodiči úplně zbyteční a barváři stále potřebnější. Bergman píše: „Když ale na konci minulého století (18. století) a počátkem tohoto (19. století) všeobecně štvanice a velké uznávané lovy ustaly, stalo se velké množství vodičů nadbytečných a z větší části byli přeškolováni na barvu a stali se z nich barváři.

                Každopádně díky těmto okolnostem vznikl těžký barvář, tvarově podobný vodiči, který od konce minulého století existoval v zemi hannoverské a braunschweigské a stal se základem vyšlechtění dnešního hannoverského barváře.

 

 

 Hannoverský barvář

 V první polovině 17. století vznikají v evropských knížecích dvorech, tak zvané „lovecké dvory“. Jednalo se o nákladnou záležitost a tyto lovecké dvory kromě jiných úkolů, týkajících se rozvoje myslivosti, udržování mysliveckých zvyklostí, provozu sokolnictví, zásobování knížecího dvora zvěřinou, měly za jeden z hlavních úkolů péči a výchovu loveckých psů. V loveckém dvoře Hannover byla myslivost vedena na vysoké úrovni, ale především byla věnována velké pozornost výcviku barvářů. Psi, kteří patřili loveckému dvoru, žili u dvorních lovců, rozmístěných v jednotlivých revírech. Celkem těchto revírů bylo 11, z nichž 10 bylo v revírech Harz, Gährde a Solling. Hannoverský lovecký dvůr byl v době napoleonských válek rozpuštěn, ale v r. 1816, po pádu Napoleona, znovu zřízen. Byly nakoupeny zbytky starých vodičů, kříženci mezi barváři a honiči a tak bylo započato s obnovou chovu starého hannoverského barváře. Pro výběr chovných psů, nebyl rozhodující tvar těla, ale jejich výkony a zbarvení. Ode dvora se tito psi dostali do revíru v Sollingenu, Harzu, Osterwaldu, do Deisteru a na Lüneburgskou vysočinu. Roku 1866 byl lovecký dvůr v Hannoveru rozpuštěn. V jeho majetku tehdy bylo 20 psů (samců) a 12 chovných fen. Znovu vyvstalo nebezpečí, že by hannoverský barvář byl ztracen a zde musíme především poděkovat pruskému lesnímu řediteli H. Burkhardtovi, který pečoval o to, aby chov barvářů nezanikl.

Výcvik barváře na loveckém dvoře trval zpravidla 4 až 5 let. Mladý pes byl nejdříve zapracován stejně jako dříve vodič a to na vychladlé stopě zdravé zvěře.

Dle instrukcí vrchního lovčího von Redena (1869), nesměl pes být v blízkosti zvěře při jejím vyvrhování, aby nepřišel v pokušení tuto později načínat. Psi byli krmeni velice málo masem, jejich žrádlo se skládalo ze žitného, nebo ječného chleba. Ve věku jednoho roku měl pes být schopen nechat se volně odložit a již měl umět sledovat půl hodiny starou stopu. Aby pes nemohl hledat s vysokým nosem, doporučovalo se provléknout mu obojek se šňůrou mezi přední běhy a také nesměl být nasazen na stopu zvěře, kterou před tím viděl unikat. Pes měl být schopen sledovat pouze stopu, na kterou byl nasazen a nenechat se odradit jinými stopami. Teprve když to zvládl, následovalo cvičení na barvě. První štvanice postřelené zvěře, musela bezpodmínečně končit úspěchem, bylo to rozhodující pro jeho další ocenění jako barváře.

A tak již dříve zmíněný pruský lesní ředitel H. Burckhardt v r. 1886 dosáhl toho, že každý správce v revírech s vysokou zvěří měl vycvičeného barváře. Chovatelský výběr se řídil téměř výhradně upotřebitelností psa, vnějšímu vzhledu bylo věnováno málo pozornosti.

Poprvé byli hannoverští barváři vystavováni na první německé přehlídce psů v Hamburku 14. 7. 1863. Bylo to 7 psů, mezi nimi fena se šesti štěňaty.

 

Šlechtění podle přesně popsaného exteriéru začalo založením spolku „Hirschmann“, 17. 6. 1864 v Erfurtu. Spolek od počátku chtěl zůstat samostatný a usnesl se proto vyhnout se napojení na jiné kynologické organizace. Již v prvním roce své existence čítal více než 100 členů a 1. 8. 1894 uskutečnil spolek v Herzbergu (Harz) první přehlídku chovu. Psi byli většinou bez rodokmene a první rodokmen, který se zachoval, pochází z r. 1882.

Tím, že dvorní lovci přebývaly v různých revírech, vytvořily se v průběhu času různé, více či méně od sebe se odlišující lokální typy.

Nadlesní Quensell rozlišoval v šedesátých letech tři rázy barvářů:

 

1)      Rasa loveckého dvora (Die Jägerhofrasse). V důsledku příbuzenské plemenitby byli to psi zchoulostivělí, ale chytří a výkonní. Tito psi byli zpravidla nižší a lehčí, než psi následujících dvou typů.

2)      Harcký kmen (Der Barter Stamm). Byli podobni psům loveckého dvora, byli však zavalitější, ohnivější a tvrdší, s krátkými a širokými závěsy.

3)      Sollingerský kmen (Der Sollinger Stamm). Psi tohoto kmene byli silných kostí, měli těžké hlavy s velmi dlouhými závěsy a hodně se podobali typu starého vodiče. Byli většinou barvy tříslové, nebo plavé, někteří měli i červené nosy. Ti co měli černé nosy, měli většinou tmavou masku kolem čenichu a očí.

Barváři byli při založení spolku „Hirschmann“ většinou jednobarevní – žlutí, červení,

nebo hnědí, bílá barva byla již tehdy úplně zatlačena. Velikosti se však značně lišily a kolísaly mezi 40-60 cm.

                První světová válka chov barvářů zcela zpustošila a zbylo jen několik málo psů vhodných pro chov. Prakticky všichni dnešní hannoverští barváři mají původ od 5 fen, které přežily druhou světovou válku. Jejich stav se po skončení války rychle zvyšoval a v r. 1938 napočítali ve spolku „Hirschmann“ opět 350 psů.

                Druhá světová válka přinesla opět obrat k horšímu. Spolek „Hirschmann“ se rozpadl, ale 17. 3. 1948 byl opět založen. O deset let později bylo v Západním Německu zhruba 170 zaregistrovaných psů a pro rok 1989 počítal hlavní poradce chovu v Evropě přibližně 1000 hannoverských barvářů. Chovný potenciál je však stále malý a stupeň příbuzenské plemenitby vysoký. V r. 1980 měli k chovu bez omezení jen 23 fen a 27 psů (samců). 56% z nich nemělo dysplazii kyčelního kloubu a 26% mělo lehkou dysplazii. K ní přistupovaly epileptické záchvaty.

                Ze všech těchto skutečností je jasné, že v následujících letech čeká chov hannoverského barváře mnoho odborné a obětavé práce, aby byl zachován v plné hodnotě.

 

 Bavorský barvář

                Německé slovo „Bradle“ (brakýř) je označení, které bylo pro barváře běžné do 18. a částečně až do poloviny 19. století.

                V 17. a 18. století nenajdeme v literatuře mnoho odkazů na bavorského barváře. Až z r. 1812 existují zmínky, že knížata von Thurn und Taxis chovají psi, kteří našli uplatnění pouze v barvářské práci. Svůj chov vybudovali na zbytcích starých bavorských horských honičů, hannoverských barvářů a malých brakýřů. Dobrý kmen barvářů vlastnil v osmdesátých létech minulého století benediktinský klášter Admont a odtud se psi dostali do Štýrských a Salzburských Alp.

                K. Brandt, který zažil rozvoj tohoto plemene říká, že o původu tohoto plemene panují rozmanité teorie. Za jistou možnost považuje křížení hannoverského barváře s jezevčíky, protože mnozí barváři bavorští mají křivé přední nohy a „obličeje jezevčíků“, pak zase existují těžcí psi, kteří vypadají jako hannoveráci.

                U příležitosti výstavy, kterou pořádal „Verein zur Züchtung reiner Hunderassen in Süddentschland“ od 17 do 19 března 1883 bylo vystavováno několik bavorských barvářů, kteří byli navzájem velmi rozdílní. Na této výstavě byli zvolení 2 psi jako model pro první standart tohoto plemene a tento byl předložen 29. 5. 1883 konferenci delegátů do komise pro německou plemennou knihu.

                Jihoněmecký spolek byl zastoupen O.Grosheyem, ten představil delegátům nové plemeno následujícími slovy (citát z „Der Deutsche Jäger“ 1883): „Lovec ve vysokých horách potřebuje psa, který není zvyklý při dosledu pracovat pouze na šňůře, nebo řemenu, nýbrž je schopen volného hledání, hlasitého lovu a hlášení zhaslé zvěře, Už po mnoho let je lovci ve vysokých horách Bavorska prospěšná lehká rasa psů. Tito psi musejí být obratní a agilní, aby byli schopni překonat jakýkoli terén i hluboký sníh. Tento pes, tak jak odpovídá jeho určení, nestojí na bězích příliš nízko, je statný, ovšem co se týče stavby těla, je kratší než barvář a má hrubou, pevnou srst, aby mohl čelit povětrnostním poměrům“. A tak byl uznán standart a plemeno bavorský barvář.

                R. 1886 byli na výstavě oceněni 4 psi (samci) a sedm fen tak, jak to odpovídalo standartu a na třetí výstavě spolku se objevilo 40 z velké části už typických barvářů. 11. 5. 1912 byl založen až dodnes existující klub – „Klub für Bayerische Gebirgsschweizhunde a to v mnichovském Mathäserbräu.

                První světová válka, která vypukla o dva roky později, činnost klubu ochromila, ale již r. 1921 provedl klub zkoušku na uměle založené stopě, která byla pobarvená a v r. 1933 se konala první barvářská zkouška na stopě přirozené.

                Na příkaz Gäringa, nejvyššího říšského lovčího, byly r. 1939 zřízeny „odborné svazy“. Tak se tehdy říkalo klubům sdružujícím plemena bavorský barvář a hannoverský barvář a ty byly spojeny do jediného odborného svazu –„barváři“. 

 

                Po druhé světové válce se opakovala situace jako u hannoverského barváře a chovná základna se zúžila. Psům byla vytýkána slabá hlasitost na stopě, málo důrazné štvaní, příliš velká hmotnost a jemná srst. R.Friess doporučoval, aby chov byl obohacen přikřížením krátkosrstého tyrolského honiče. Toto doporučoval i nestor klubu G.Volkmar a tato doporučení byla vyslyšena.

                V r. 1951 kryl honič „Hirno Pirche“ fenu bavorského barváře „Ricka v. d. Zugspitze“. Z jejich spojení vzešlo 6 psů (samců) a 2 feny. V r. 1953 kryl pes tyrolského honiče „Faun v.Sennhof“ ještě jednu fenu „Ricka“ a přivedla na svět 3 psy (samce) a 3 feny. Křížení bylo úspěšné.

                19. 6. 1930 byl v Lipsku založen „Mezinárodní svaz barvářů“. Měl za úkol podporovat výcvik a zvyšování výkonu bavorského a hannoverského barváře. Tento svaz po čas druhé světové války přerušuje svou činnost, ale v říjnu 1955 se koná valná hromada. Dnes jsou ve svazu zapojeni: Klub bavorského barváře, spolek Hirschmann, Rakouský svaz barvářů, maďarský svaz barvářů a Švýcarský klub barvářů. Zkoušky se pravidelně konají střídavě v zemi jednoho z členských spolků. Protože v české a hlavně slovenské republice je značný zájem o plemena barvářů (převládá barvář bavorský), je rovněž zájem „Českomoravského klubu chovatelů barvářů“ a „Klubu chovaťelov farbiarov“ o získání členství v „ Mezinárodním svazu barvářů“. A zde si všichni přejeme, aby tato snaha byla v brzké době realizována ku prospěchu rozvoje hannoverského a bavorského barváře a to po stránce jak exteriéru, tak i výkonu.

                Plemena barvářů toho pro myslivost a zvěř samotnou vykonala od svého vzniku, až do dnešních dnů tolik, že si naši pozornost a úctu plně zaslouží.

 

 

 Bloodhound (Chin St. Hubert)

                Nejdůležitějším předkem dnešního bloodhounda je starý flanderský červenohnědý Chin St. Hubert, který teprve v Anglii přišel ke svému grotesknímu tvaru hlavy. Je tedy dalším vývojovým článkem psa sv. Huberta. Pes sv. Huberta je jedním z nejstarších parforsních honičů ve Francii. Původně byli tito psi černí se žlutými až rezavě červenými znaky na končetinách a nad očima. Měli dlouhé uši, dobrý čich, nebyli příliš rychlí, zato ale kousaví a odvážní vůči zvěři. Byli málo poslušní. V XIV. Století pes sv. Huberta prakticky přestává existovat a po křížení s anglickým bloodhoudem splynul s ním a skutečnost, že nejsou již dnes rozlišitelní měla za následek, že FCI má pro dva druhy jediný standart, který se orientuje především na anglický typ.

                Druhým předkem bloodhounda byl anglický talbot. V Anglii přežilo toto plemeno až do počátku 19. století, potom zmizelo. Byli to bílí lovečtí psi s tlustou a kulatou hlavou a poněkud zdviženým čenichem.

                H. Boece (1536) popisuje umění bloodhoundů při vyhledávání zlodějů podle pachu kradených věcí. V Americe byli bloodhoundi používáni pro polapení uprchlých otroků. Další vývoj je nejasný a hlavně po pracovní stránce vše nasvědčuje tomu, že plemeno degeneruje. Tak se píše v listu „Zentralblatt“ v roce 1903: „Všechno, co v dnešní době slyšíme, poukazuje na to, že toto kdysi tak slavné plemeno stále více degeneruje. Všichni se dívají jenom na hlavu, a pokud je moderní, tak je pes allright i kdyby měl jezevčí nožky“. Tyto a jiné důvody vedly k přikřížení s jinými plemeny. Plukovník Cowen prováděl křížení bloodhoundů s foxhoundy a tyto zařadil do chovu. CH. Wilson je křížil s dobrými výsledky s Oxxnholme Staghounds (psi, kteří se používali pro štvanice na jeleny.) Pomocí takových křížení se zlepšila odolnost vůči psince a jiným nemocem. Zlepšily se i lovecké vlastnosti a typ bloodhounda tím neutrpěl. Brought to přisuzuje „značnému stáří rasy“.

                Po druhé světové válce chov bloodhoundů skomíral.

V roce 1944 bylo zaregistrováno pouze 6 psů. A tak bylo znovu přistoupeno s křížením s foxhoundem a další křížení s Francouzským Gascon saintogeois. Importovali se dobří psi z USA a toho času je v Anglii něco přes 100 chovatelských stanic.

                V r. 1974 se plemeno bloodhounda dostává do tehdejšího Československa a to z Holandska a bylo přičleněno k barvářům. Roku 1981 klub chovatelů barvářů převzal péči o toto plemeno jak co do chovu, tak i co do zkoušek z výkonu. Plemeno bloodhound absolvuje všechny druhy zkoušek podle stejného zkušebního řádu jako hannoverský a bavorský barvář.

 

 Rozvoj barváře v bývalém Československu a nyní.

                O rozvoji barváře v bývalém Československu se dovídáme nejlépe v jednotlivých číslech zpravodaje „Klubu chovatelů barvářů“, jehož první číslo vyšlo 1. května 1967, a dále velmi fundovaně tento rozvoj popisuje kolektiv autorů pod vedením ing. Branislava Baky ve své výcvikové publikaci „Vodič farbiara“.

                Na území bývalého Československa začíná barvář pronikat v období mezi první a druhou světovou válkou. Jeho velkými propagátory byli v českých zemích František Peřina a Viktor Jugl, kteří kromě toho byli i autory odborných publikací o výchově a výcviku barváře. Na Slovensku to byli Koloman Slimák a Fridrich Konrád.

                Tak jako v jiných zemích, tak i v Československu II. světová válka znamenala velký úpadek v chovu barváře. Přežívá pouze několik jedinců obou plemen a ti se mezi sebou kříží. Jedná se o jakýsi volný chov a tento stav trval až do r. 1948.

                Od r. 1948 se začínají poměry v kynologii konsolidovat. Zkušení chovatelé a vůdci barvářů uskutečnili evidenci barvářů a byl vypracován výhledový plán pro chov, rozvoj a využití barváře.

                V padesátých letech a šedesátých letech barvář v Československu je na velkém vzestupu. Jedná se hlavně o plemeno bavorského barváře. Suverénně největší počet tohoto plemene je na Slovensku a zde se konají také první zkoušky barvářů a to v r. 1953, v Podunajských Biskupcích. Jak roste zájem o plemeno barvářů, tak rostou i jejich stavy a v r. 1964 je evidováno již 332 jedinců (Slovensko 239, České země 93) a v r. 1970 již je to 991 jedinců (Slovensko 733, České země 268). S rostoucími stavy jelení zvěře, rostou dále počty barvářů. Barvář se svými výkony začíná prosazovat a v r. 1986 je evidováno již 1600 jedinců (Slovensko 1150, České země 450).

                S narůstajícími stavy vzniká nutnost pořádání jak předběžných, tak i hlavních zkoušek barvářů a na nich je ročně předvedeno okolo 300 psů. Pořádání předběžných zkoušek barvářů se stává samozřejmostí, potíže však všem organizátorům dělají hlavní zkoušky a to při zajištění postřelené zvěře. Ne vždy se toto z různých a pochopitelných důvodů podařilo zabezpečit pro 50-70 psů na území celé republiky a tak v r. 1977 byla přijata úprava a hlavní zkoušky byly nahrazeny individuálními hlavními zkouškami barvářů. Při nich je pes odzkoušen, když je kus zvěře náhodně postřelen kdekoli, za přítomnosti rozhodčího z výkonu.

                V r. 1955 pod vedením V. Jugla vzniká v Čechách neoficiální klub chovatelů barvářů a v r. 1958 byl založen klub chovatelů barvářů s celostátní působností. V tom samém roce, v Krkonoších probíhá první povinný svod hannoverského a bavorského barváře. Úroveň bavorského barváře byla hodnocena dobře, hůře však dopadlo plemeno hannoverského barváře. Z předvedených psů bylo 95% vyřazeno z chovu. Až příliš se v tomto plemeni projevily důsledky volného chovu v minulých létech.

                V r. 1958 je rovněž pořádán první kurz jelenář-vodič. Tyto kurzy se postupně rozšiřují po celém území republiky a propagují barváře, jeho výchovu a výcvik. Vychovávaly vodiče barvářů pro praktické dohledávky poraněné zvěře.

                Vraťme se ještě ke zkušebním pořádkům, které během let doznaly určitých změn.

                První zkušební pořádek (řád) pro barváře byl vydán v r. 1963. Ten byl upraven v létech 1971, 1977 a nakonec poslední návrh v r. 1986. Změny se týkaly hlavně ve snižování věku barváře ne jednotlivé zkoušky jako minimálního, dále v tom, že individuální hlavní zkoušku může barvář vykonat bez omezení věku, ale musí absolvovat předběžnou zkoušku nejhůře ve II. ceně. Dále byla vyňata disciplína – chování se při spatření živé zvěře a počínaje rokem 1977 byla vložena disciplína „chuť do práce“.

                Klub chovatelů, jehož sídlo bylo na Slovensku, vykonal mnoho kvalitní práce, která se projevovala a dodnes projevuje ve velmi dobrém organizačním zvládnutí řízení chovu a výcviku barvářů.     

                Poslední historie barvářů je poměrně mladá. Po rozpadu Československa, na Českou a Slovenskou republiku, došlo k zániku tohoto státu v FCI, ale také k rozpadu „Klubu chovatelů barvářů“ a to na „Českomoravský klub chovatelů barvářů“ (registrován14.1.1993) a na „Slovenský klub chovatělov farbiarov“. Klidný rozchod obou republik plemenům hannoverský a bavorský barvář neublížil. Lze předpokládat, že Slovenská republika zůstane věrna bavorskému barváři, který zde cílevědomým chovem a působením perfektních odborníků (ing. B. Baka, MVDr. J. Duchaj, V. Michelčík) dosáhl výborných výsledků, jak po stránce exteriéru, tak i po stránce pracovní. V České republice se situace kolem bavorského barváře stabilizuje, horší je chovná základna u hannoverského barváře. Zde se ukazuje nutnost importu dalších krevních linií.

                Tak jsme z prehistorie postupně dospěli až do současnosti. Mohli jsme se přesvědčit, že osudy plemen barvářů se podobaly vlnovce, podle toho jaké byly osudy národů. Ale ani takové události, jako byly dvě světové války, nedokázaly je zničit a přivodit jejich zánik, který postihl některá plemena jiná.

                O to víc nás tyto skutečnosti zavazují a motivují. Odborníky a chovatele k rozvíjení a zlepšování exteriéru hannoverského a bavorského barváře, jdoucího ruku k ruce v rozvíjení všech pracovních vlastností, které barvář pro své mimořádné výkony při dohledávání poraněné zvěře potřebuje uplatnit. Myslivce, kteří provozují myslivost v revírech se spárkatou zvěří, k povinnosti držet barváře, bez něhož je chov a lov spárkaté zvěře nemyslitelný.

                A nyní mě dovolte vážení přátelé, jako autora těchto řádků, abych vyjádřil své osobní přání: „Přeji si, až bude někdy někdo v budoucnu psát o historii barváře, která bude začínat rokem 1996, aby tato byla příznivější pro plemena barvářů a jejich chov a využití dovedeno skoro k dokonalosti. Slovo skoro, používám úmyslně, protože v absolutní dokonalost nevěřím.

 

 Velké Karlovice dne 20.1.1996  Milan Janík

 Publikováno s laskavým svolením Milana Janíka.  

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA