Jdi na obsah Jdi na menu

ObrazekVýcvik barváře

Jak již bylo řečeno, barváři mají mezi loveckými psy zvláštní postavení, protože ze všech plemen loveckých psů zůstali přísnými specialisty pro dosledy, a to zejména zvěře jelení. Této skutečnosti je proto podřízen také výcvik barváře. Abychom dosáhli s barvářem-specialistou dobrých a spolehlivých výkonů při dosledech, je nutno si uvědomit a také zdůraznit, že tyto jsou podmíněny nejen vysokou kvalitou vrozených vloh barváře pro práci na studené stopě, ale především náročnou přípravou.

 

 

Před započetím výcviku je třeba uvést několik důležitých skutečností, které by měl vzít v úvahu každý cvičitel barváře. Předně si musíme uvědomit, že barvář dospívá podstatně později než jiná plemena loveckých psů, a proto s výcvikem začínáme zpravidla až po roce věku. ObrazekDo té doby vedeme mladého barváře s dostatkem volnosti, ale současně s bezpodmínečným zvládnutím základních cviků poslušnosti se zvláštním důrazem na vodění na řemeni. Dále si musíme uvědomit, že barváře není možno cvičit donucovacím způsobem. Tím bychom jej navždy odradili a ztratili jeho důvěru, neboť barvář je pes s velice měkkou a vnímavou povahou. Je proto nezbytné s ním zacházet laskavě, jemně a s velkou trpělivostí. Ve výcviku se musíme proto zaměřit především na výchovu a na využití jeho vrozených vloh. Jedině tak můžeme dosáhnout kýžených výsledků. Současně si musíme uvědomit velice důležitou zásadu, a to, že ve výcviku barváře bychom, kromě ostřejších slov, nikdy neměli sahat po přísnějších trestech. Tyto skutečnosti musí vzít v úvahu každý cvičitel barváře a podle toho ve výcviku postupovat.

 

 

Pomůcky pro výcvik barváře

 

 

ObrazekPředtím než přistoupíme k výcviku barváře, musíme si opatřit také příslušné výcvikové pomůcky, bez nichž se ve výcviku, ale ani v pozdější praxi neobejdeme.

 

 

Jsou přece jenom poněkud odlišné od těch, jež běžně používáme a které by navíc měly být používány výhradně jen při výcviku nebo později při konkrétní práci s barvářem. O které výcvikové pomůcky jde? Především potřebujeme speciální obojek (barvářský obojek), který je asi 3,5 až 4 cm široký a je upravený tak, že je do něj všitý kroužek s obratlíkem. ObrazekTento obojek nasazujeme barváři zásadně až před samotnou prací na stopě, jinak bychom jej neměli používat, tedy ani například při běžném vodění psa. Jde totiž o to, aby se po nasazení barvářského obojku u barváře postupně zafixovávalo, že práce, která ho čeká je dosled a aby i zájem psa byl již tímto způsobem vyvoláván, což se bude později odrážet i v jeho zvýšené aktivitě a chuti do práce. Kromě barvářského obojku potřebujeme také barvářský řemen, který na rozdíl od běžného vodítka je 5až 8 m dlouhý, je zakončený na jednom konci zpravidla oválnou přezkou nebo karabinkou, kterými se připíná k obojku a slučkou na druhém konci. Po svinutí slouží rovněž jako vodítko přes rameno. Další nezbytnou výcvikovou pomůckou jsou speciální dřeváky nebo Obrazekspeciální trakař, používané pro zakládání umělé nepobarvené stopy. Obě pomůcky jsou zhotoveny tak, aby se do nich daly upevnit spárky jelení zvěře, kterými se zakládá stopní dráha, přičemž tuto zakládá pomocník cvičitele, abychom měli v průběhu výcviku jistotu, že barvář sleduje stopu zvěře a nikoliv stopu svého vůdce.

 

 

Cviky poslušnosti

 

 

Co musí barvář v průběhu počáteční fáze výcviku, tj. ještě před prací na stopách, zvládnout a čím začínáme ve výcviku? Přestože mnohé disciplíny či cviky, které musí barvář zvládnout, jsou součástí např. i zkušebních řádů jiných plemen loveckých psů, je ve výcviku barváře na ně kladen přece jen podstatně větší důraz. O které cviky jde? Jde přivolání, vodění na řemeni a odložení. Barvář musí na povel, kterým jej přivoláváme, k nám přiběhnout, usednout a nechat si nasadit obojek, musí umět správně chodit na řemeni, včetně okamžitého usednutí, když zůstaneme stát, nesmí se zamotávat, nemá předbíhat, má se chovat zcela klidně i když spatří zvěř a musí se nechat odložit. Přitom chodit musí umět většinou v naší stopě (za patami) než u nohy, a to především v lese. To jsou disciplíny, jejichž dokonalé zvládnutí je podmínkou přechodu k druhé fázi výcviku. Když už barvář chodí bezpečně a klidně na řemeni, je třeba s ním často chodit do honitby k přivykání, aby se choval klidně také při spatření zvěře. Dovolíme mu sice sledování zvěře zrakem, ale musí přitom zůstat zcela klidný. Za sebemenší neklid musíme psa škubnutím za obojek okamžitě zklidnit a současně tichým povelem zadaunovat, nikoliv však jinak, či nepřiměřeně, trestat. Toto přivykání ke klidnému chování opakujeme včetně vodění na řemeni při každé příležitosti v honitbě, a to nejlépe na šoulačce. K dalšímu cviku, a to k odložení, přistupujeme teprve poté, co barvář bezpečně zvládl vodění na řemeni a klidné chování před zvěří.

 

 

ObrazekNení třeba snad ani zvlášť zdůrazňovat, že disciplíně odložení musíme u barváře věnovat mimořádnou pozornost. Od barváře se totiž vyžaduje, aby zůstal klidný a vydržel být odložený na určeném místě mnohdy i celé hodiny, a to ať už volně nebo s přivázáním, přičemž nesmí kňučet, vydávat nebo jiným způsobem rušit ani v případě, že spatřil nebo kolem něj přechází zvěř. Kromě toho nesmí za žádných okolností opustit místo, kde byl odložen. Při výcviku odložení se nesmí nic uspěchat. Začínáme tak, že psa přivážeme na nějakém tichém místě v lese a ponecháme tam nějaký známý předmět (kabát, baťoh apod.) a povelem ”Daun, zůstaň!” se pomalu vzdálíme tak, abychom mohli pozorovat z blízkého úkrytu jeho chování, přičemž při jakémkoliv projevu neklidu jej okamžitě okřikneme slovy ”Nesmíš, zůstaň!”nebo ”Fuj, zůstaň!”. Zpočátku nám bude stačit, když pes vydrží pouze několik minut. Postupně však budeme čas odložení barváře prodlužovat až na celou hodinu i více. Při každém návratu k barváři, a to počínaje nejkratším časovým úsekem odložení, jej neopomeneme vždy pochválit. Současně je třeba dodržovat zásadu, že pro odloženého barváře se vždy vracíme. Nikdy bychom proto neměli volně odloženého barváře odvolávat hvizdem nebo jiným zvukovým signálem používaným na přivolávání. Při výcviku odložení postupujme rovněž tak, že nikdy nepřicházejme k odloženému  barváři ze směru, kterým jsme odešli, ale vždy ze směru opačného, a to z toho důvodu, abychom jej tak řečeno znejistili, ale současně i utvrdili v čekání a potlačili tak jeho případnou snahu, pokud je odložen volně, aby se vydal po delší době odložení nás hledat po naší stopě. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že disciplínu odložení musíme pro její dokonalé utvrzení procvičovat co nejčastěji, abychom měli jistotu, že námi odložený barvář určené místo odložení v žádném případě neopustí, respektive že tam zůstane klidný až do našeho příchodu.

 

 

ObrazekVýcvik na stopě

 

 

Další fází výcviku barváře je jeho postupné seznamování se stopou jelení zvěře, a to poté, co již správně chodí na řemeni. S barvářem proto chodíme častěji do honitby a zejména do té její části, kde se zdržuje jelení zvěř, aby tak měl možnost seznámit se s jejími stopami, čímž v něm vyvoláváme zájem o práci na této stopě a dbáme o to, aby si nevšímal stop jiné zvěře. Proto musíme v této fázi velmi pečlivě sledovat každý jeho pohyb a jakýkoliv zájem o jiné stopy okamžitě tlumit, a naopak, jakmile začne sledovat stopu jelení zvěře, velice jej pochválit a povzbuzovat, přitom mu stopu necháme sledovat vždy na delší a delší vzdálenost a teprve poté jej ze stopy, samozřejmě opět s pochvalou, odneseme, a to uchopením z boku za přední běhy. Velice důležitým momentem je, abychom mladého barváře zpočátku přivedli na stopu jelení zvěře, která je alespoň dvě až tři hodiny stará. Opakováním těchto zážitků a zvyšováním stáří stopy se barvář naučí pracovat na vychladlé stopě určitého kusu jelení zvěře, přičemž je veden k tomu, aby se nedal svést vyvstalou zvěří, ani jejími čerstvými stopami, ale aby sledoval pouze stopu, na kterou byl nasazen. Je-li takto prováděné seznamování se stopou jelení zvěře a její sledování barvářem úspěšné, dosáhli jsme toho, že se mu pach této zvěře vštípil do paměti v dostatečné míře a natolik silně, že můžeme přikročit k výcviku na stopách starých, respektive na uměle založených nepobarvených stopách jelení zvěře. Výcvik barváře na starých, respektive uměle založených nepobarvených stopách je nejdůležitější, ale současně také nejnáročnější částí výcviku. Tomuto výcviku proto musíme věnovat velkou pozornost a musíme si také uvědomit, že je nejnáročnější na čas. U této fáze výcviku barváře můžeme hovořit také o přímé úměře mezi četností práce na starých stopách a spolehlivostí jejich vypracování barvářem. To znamená, že čím častěji budeme s barvářem vypracovávat staré, respektive uměle založené nepobarvené stopy jelení zvěře, tím budou lepší i výsledky pokud jde o jeho spolehlivost na těchto stopách. Starou, respektive uměle založenou nepobarvenou stopou se rozumí studená stopa alespoň čtyři až šest hodin stará, přitom by měla platit zásada, že na čerstvé stopy barváře nikdy nenasazujeme, protože by se potom nerad soustřeďoval na práci na starých stopách a nebyl by na nich zcela spolehlivý.

 

 

Dalšími zásadami, které by měly být brány v úvahu při výcviku barváře na starých stopách, jsou především tyto:

 

 

za deště se nedoporučuje provádět výcvik barváře na starých a uměle založených nepobarvených stopách, protože déšť smývá ze stop pach;

 

na starých stopách bychom neměli cvičit barváře ani na jaře, kdy jelení zvěř přebarvuje a kdy zanechává srst i na vegetaci, což by svádělo psa k práci vysokým nosem;

 

v práci na stopě necvičíme barváře ani v zimě a na sněhu, protože by se naučil sledovat stopu zrakem, navíc se v zimě, zejména za mrazivých dnů, pach ze stop rychle ztrácí;

 

barváře necvičíme ani v době říje jelení zvěře, kdy je prakticky celá honitba protkaná stopami této zvěře a intenzivní pach říjných jelenů je zdaleka cítit;

 

barváři bychom neměli dovolit sledovat stopy ani v houštinách, protože tam se velmi často křižují a bylo by obtížné jeho práci kontrolovat; navíc se v těchto místech jelení zvěř otírá o větve a zanechává na nich svůj pach a srst, což by mohlo rovněž svádět psa k práci vysokým nosem;

 

nejvhodnějším místem pro výcvik barváře je vysoký řidčí les nebo místa s měkčí půdou, na níž jsou dobře vidět otisky spárků jelení zvěře a kde můžeme kontrolovat správné sledování stopy, případně postup psa opravovat;

 

nejlépe je cvičit barváře na starých stopách za chladného počasí, přičemž za teplého a suchého počasí pouze z rána a za rosy;

 

pokud by barvář ze stopy sešel, nikdy jej nesmíme strnout nebo jej trestat, ale vždy jej odneseme a opět jej na správnou stopu přiložíme;

 

barváře přikládáme na vyhlédnutou stopu jelení zvěře nebo na uměle založenou nepobarvenou stopu vždy ve směru větru, a to opět proto, aby ho to nesvádělo k práci vysokým nosem;

 

barváře nesmíme zpočátku cvičit na stopě, po níž přešla tlupa jelení zvěře nebo kterou křižuje podobná stopa nebo stopa jiné spárkaté zvěře, a to proto, že by se velmi snadno mohl naučit přecházet ze stopy na stopu a byl by velmi nespolehlivý při dosledech.

 

ObrazekNa základě uvedeného je zřejmé, že výcvik barváře na starých stopách a uměle založených nepobarvených stopách je práce nevyhnutná a současně i velmi náročná na čas, vyžadující nesmírnou trpělivost a důslednost při vedení psa, bez nichž se kýžené výsledky nemohou dostavit. Proto celý proces výcviku musí být pozvolný, ale také pravidelný s postupným zvyšováním náročnosti a obtížnosti, ale také četnosti jeho provádění, takže čím častěji umožníme barváři pracovat na starých a uměle založených nepobarvených stopách, tím jistěji a spolehlivěji bude pracovat. Jedině tak lze dosáhnout toho, že barvář se naučí sledovat stopu, na kterou byl nasazen bez sebemenšího zaváhání, a to bez ohledu na její křižování jinými stopami zvěře, případně povětrnostní a další vlivy. Dále si musíme uvědomit, že i dobře vycvičenému barváři musí být občas umožněno pracovat na starých, respektive uměle založených nepobarvených stopách jelení zvěře, abychom jej udržovali v dobré pracovní kondici, a proto toto procvičování nesmíme v žádném případě opomenout pravidelně zařazovat do programu naší kynologické práce s barvářem.

 

 

Závěrem je třeba připomenout, že systém přípravy barváře se traduje takřka od Obrazekstředověku a že už na sklonku éry parforsních honů zde byli myslivci, kterým záleželo na tom, aby poraněná zvěř zbytečně netrpěla a nedocházelo tak ke ztrátám trofejí a zvěřiny, a proto vyšlechtili k tomuto účelu barváře, který představuje obdivuhodné dědictví mnoha generací vynikajících myslivců a dá se bez nadsázky říci, že je jejich živoucím pomníkem. Možná právě z těchto dob pochází i známé tradiční rčení, že “Myslivec bez psa je pouze poloviční myslivec”, a proto v duchu těchto tradic bychom měli i my, kteří se rozhodneme pořídit si některé z uvedených plemen barváře, přistupovat k jeho výcviku s patřičnou odpovědností, trpělivostí, důsledností a odbornou zdatností, neboť jen tak budeme mít dobrý pocit z vykonané práce a jistotu, že námaha, čas, ale i peníze vložené do této činnosti se nám vrátí, a to především v podávaném výkonu našich čtyřnohých pomocníků, jejichž role je při dosledech nezastupitelná.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Petr Prokop - Práce na barvě

29. 6. 2016 10:34

Mohu s barvářem pracovat na dosledech srnčí a černé zvěře? Nemám možnosti na jelení, ale na srnčí a černou.

Rasťo - práca s farbiarom

5. 7. 2012 20:38

Vynikajúce zhodnotenie práce farbiara, pri ktorom som si uvedomil, koľko chýb som pri mojom prvom psovi spravil. Pri výcviku môjho ďalšieho aspoň viem, čo nerobiť a výsledky budú ešte lepšie.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA